Nový riaditeľ Jen Kratochvil má skúsenosti najmä z Prahy a Viedne, slovenská umelecká scéna však pre neho nie je neznáma. V prvom veľkom rozhovore pre denník Pravda odhalil, ako sa v Bratislave cíti, aká je jeho vízia smerovania Kunsthalle a čím chce začať. Prečítať si môžete pôvodnú, neskrátenú verziu rozhovoru s Helenou Dvořákovou.
.jpg)
Foto archív Kunsthalle Bratislava / Martin Marenčin
Bratislava vám nie je celkom neznáma - už ste s našimi galériami spolupracovali. Čo bola vaša prvá práca na Slovensku a na aký zážitok nikdy z poznávania Slovenska nezabudnete?
Slovensko jsem vždy vnímal skrze místní uměleckou scénu, ač primárně z povzdálí. Například přes reprezentace Slovenska na Benátském bienále, kde společně sdílíme architektonicky i polohou mimořádný Československý pavilon. Intenzivní zážitek jsem měl třeba z práce Petry Feriancové, se kterou jsme později spolupracovali mimo jiné ve Vídni. Nebo třeba přes kolaborace s Annou Daučíkovou, Borisem Ondreičkou nebo Apartem. První kurátorskou zastávku v Bratislavě jsem měl při výstavě Adély Babanové v Zahorian & van Espen, galerií, se kterou jsem v návaznosti připravil několik dalších projektů. Bratislava mě vždy fascinovala svoji širokou architektonickou a urbanistickou diverzitou, stačí přejít pár ulic a máme doslova možnost zažít historii nejrůznějších smýšlení a postojů k úvahám o městě, jeho obyvatelích a možnostech vizuálního i obsahového formování společnosti.
Čím ste zabodovali pri výbere na post riaditeľa Kunsthalle? Čo bolo na vašich projektoch, podľa vás, najpresvedčivejšie? Boli ste si sebou istý, alebo bolo miesto riaditeľa pre vás prekvapením?
To je samozřejmě spíš na posouzení výběrové komise a veřejnosti, která měla možnost proces sledovat online. Jak to chápu já, Kunsthalle dosud postrádala jasnou dramaturgickou vizi reflektující poměry nejen regionu, ale i globální umělecké scény, stejně jako současného politického klimatu. Podle některých hlasů by údajně umění a tedy i instituce, které jej prezentují neměly být politické. To je ale obrovský omyl a nepochopení současného umění, které inherentně politické je a být musí. Stejně jako každé naše denodenní rozhodnutí. Dovolit si odstup od politiky je dnes zcela nemožné. Politikou ale není samozřejmě myšlena přináležitost k nějakým konkrétním lokálním směrům, ale k místním i celospolečenským problémům, které se dotýkají nás všech. Moji snahou tedy je a bude zapojit Kunsthalle do širšího kontextu, aby nebyla jen regionálním přehlíženým prostorem, ale aby získala širší vazbu na svůj kontext, umělecký, geografický i institucionální.
Pracovali ste vo Viedni , doma ste v Prahe. Nezdá sa vám slovenská metropola oproti týmto mestám príliš malá a malomestská? Má vlastný potenciál, alebo ju treba aj „nakopnúť“? Máte na to plán?
(smích) Na to bych Vám diplomaticky řekl, že žádné prostředí není natolik malé, aby nemohlo produkovat kvalitní a sebevědomou prezentaci dovnitř i ven. Bratislava, jak sama říkáte, obrovský potenciál má. Což je vidět na fungování některých místních institucí, na mimořádných umělcích, které zde není složité hledat, stejně jako na poloze Bratislavy ve středu Evropy mezi množstvím potenciálních partnerů. A právě partnerství a spolupráce je bezesporu klíč jak se situací naložit. Izolace nedává smysl. Potřebujeme vykročit ven s plným pochopením širších souvislostí a navázat a napojit se na existující struktury v okolí. Bez spolupráce se dnes současné umění produkovat ani prezentovat nedá.
Páči sa vám umiestnenie a architektúra našej Kunsthalle? Dá sa lepšie prispôsobiť svojmu poslaniu? Vylepšiť jej vzhľad zvonku? Ako sa dajú lepšie využiť jej priestory vo vnútri?
Minulý týden jsem měl možnost budovu projít od sklepení až po střechu. Navštívili jsme protiatomový kryt nebo třeba kotelnu a podívali se na město z nádherné, bohužel pro veřejnost zatím nepřístupné terasy objektu. Kunsthalle má neobyčejné štěstí, že se nachází v tak skvělé architektuře. Nicméně její stav je bohužel dost žalostný. Zrovna v kotelně jsem se dozvěděl, že je celý objekt poháněný mimořádně neekologickým způsobem vytápění, který by potřeboval jednorázovou investici s návratností do dekády. Státní rozpočet ale něco takového zatím neumožňuje a řeší se jen havarijní stavy. Vystavovat umění, které se zabývá probíhající ekologickou krizí v budově, které je svým fungováním přesným příkladem a ukazatelem této krize, mi přijde hodně problematické. Je otázkou, do jaké míry bude stát schopen se o své instituce po této stránce do budoucna postarat. Výstavní prostory jsou v dezolátním stavu, dané rozpočty umožňují pouhé kosmetické krátkodobé úpravy. Pokud jsem předem řekl, že prezentace umění je nezbytně politická, toto je jeden z příkladů, kdy se obě pole setkávají. Budova je pro prezentaci umění ideální, aby ale dosahovala standardů současných podmínek vystavování, bude to chtít víc, než trochu barvy a sádry.
Čo by ste chceli v Kunsthalle divákom najmä ukázať? Akú úlohu majú takáto galérie plniť v meste? (V ktorých galériách vo svete ste sa napríklad cítili dobre vy?)
Prožitek z dobře fungujícího muzea, výstavního prostoru nebo galerie často ovlivňuje mnohem víc, než jen samotná přítomnost umění. Obecně chápu výstavní instituce jako extenzi veřejného prostoru. Respektive místa, které přirozeně navazuje na svoje okolí a nabízí možnost se zklidnit z běžného denního rytmu, přepnout na jinou vlnovou délku. K tomu pomáhají jednoduché strategie jako provozování příjemné kavárny, knihkupectví nebo pár míst k pohodlnému odpočinutí a strávení prožitých impulsů z vystaveného umění. Kunsthalle sama sice žádnou dodatečnou službu aktuálně nenabízí, ale napomáhá jí umístění naproti tržnici, příjemnému náměstí, kde si divák může dát kafe a popovídat si s přáteli, se kterými jste výstavu prožili nebo se jen tiše rozkoukat a promyslet, co vlastně daná díla pro konkrétního jednotlivce i společnost mohou znamenat. Když si sednete před Kunsthalle Wien v prostoru MQ nebo se projdete Central Parkem, když vyjdete z Guggenheim, máte automaticky možnost prožít všechno mnohem intenzivněji. Ideální řešení veřejného prostoru je třeba před Centre Pompidou. Okolí Kunsthalle v tomto srovnání ale není nijak znevýhodněné.
Povedzte niečo o vašom živote: Budete v Bratislave aj bývať? Alebo to bude práca z domu? Poznáte už mesto, čo sa vám u nás páči? Poznáte ľudí z branže? Zaujalo ma, že ste absolvent pražskej FAMU. S akými predstavami ste išli na túto školu? Čomu sa venujete ako umelec?
Absolvoval jsem pražskou UMPRUM, na FAMU působím jako pedagog. Umělcem nejsem, má profese je kurátorství, umělecká kritika a učení. Což je podle mě ideální spojení dispozic pro vedení instituce. Práce se studenty totiž vyžaduje mimořádnou citlivost a diplomacii, která v jiném tempu a rytmu slouží dobře k práci s kolegy, partnery, i zřizovateli. Podobně jako úzké spolupráce s umělci z pozice kurátora. Nikdy mě příliš nezajímalo kurátorství opřené jen o historii umění, jsou pro mě důležité modely žité a blízké spolupráce vedoucí k novým projektům.
Pokud jde o Bratislavu, mám tady řadu přátel, umělců i kurátorů, kterých si nesmírně vážím a s jejich blízkou pomocí a sounáležitostí si svedu představit rychlé osobní provázání se zbytkem místní scény. Navíc už mám pronajatý byt kousek od Kunsthalle, a minimálně v době pandemie se odsud asi nepohnu. Do budoucna, až bude doufám opět snadné cestovat, zde plánuji trávit valnou většinu svého času. Vést instituci se na dálku úplně nedá.
Na Katedre fotografie vediete spolu s kolegom Ateliér novej estetiky. Ako sa dá stručne charakterizovať estetika 21. storočia? V čom je nová? (Má aj nové poslanie? Aký je zmysel umenia v dnešnom svete?)
Pojem nová estetika je půjčený od umělce a teoretika Jamese Bridla, které jí váže k rostoucí provázanosti a mizejícím hranicím mezi žitým a digitálním prostředím. Stejně jako jsou naše životy dnes již prakticky nepředstavitelné bez konstantního přístupu k vyhledávači, sociálním sítím, digitálním pomůckám pro spánek, měření fyzických aktivit nebo nejrůznějším subscription based službám, tak i současné umění automaticky reaguje na tyto dynamické proměny ve společnosti. Narozdíl od běžného uživatele je ale umělec kritický a podmínky současného žití podrobuje zevrubné analýze. Kritika v tomto případě samozřejmě není myšlena jen v negativním slova smyslu, ale spíš jako otevřené a hodnotící uvažování. Taková estetika tedy není jen o vizualitě, ale obecném způsobu myšlení.
Čím v Kunsthalle začnete? Máte plán na tento rok? Dá sa vôbec plánovať v období pandémie?
Je běžnou praxí, že když do instituce nastoupí nový šéf, jeho první období, v tomto případě rok, dobíhá dříve naplánovaný výstavní program. Provoz umění dokáže být poměrně obratný, ale ne až natolik, aby se daly věci plánovat ze dne na den. V původním výstavním plánu jsem ve spolupráci s týmem Kunsthalle provedl jen pár drobných, ale zásadních změn a už teď intenzivně pracujeme na plánech pro příští rok, které bychom chtěli mít na jaře hotové. S novou vizí a novým programem potom souběžně otevíráme cesty pro dříve neozkoušené spolupráce a partnerství. Pandemie vše extrémně komplikuje, ale to jsou zkrátka obecné podmínky, na které je třeba se přizpůsobit.
Vyjadrili ste sa, že “Přicházím z nezávislého a akademického prostředí, proto je pro mě nutné se ze začátku plně seznámit s procesy a fungováním státní instituce...“ Nebojíte sa tohto tandemu s úradom? Z čoho čerpáte silu zachovať si nezávislosť?
(opět smích) Strach zatím nemám, ale ten možná jednoho dne ze svébytného charakteru byrokratického aparátu přijde. V takové chvíli už bych ale nebyl vhodným ředitelem instituce a musel bych se s moji novou ošoupanou židlí ředitele z vlastní racionality rozloučit. Výběrová komise se rozhodla doporučit ministerstvu na post nového ředitele nikoliv krizového manažera, kterého bychom mimochodem hodně potřebovali, ale naopak kurátora (bez předchozích zkušeností s vedením státní instituce), s mezinárodními kontakty a vizí jak instituci do budoucna vystavit. Ministerstvo doporučení přijalo. Budeme se tedy muset naučit společně fungovat, vést produktivní dialog a Kunsthalle Bratislava postavit společnými silami na nohy i, věřím, uměleckou mapu Evropy.
Helena Dvořáková, Pravda